Ačkoliv mezi Českou republikou a Polskem je uzavřena dvoustranná dohoda o právní pomoci zahrnující mimo jiné zrušení požadavku dalšího „vyššího” ověření (neboli apostilace) úředních dokumentů, v praxi se často setkáváme s porušením této dohody.

Smlouva mezi ČSSR a Polskou Lidovou Republikou (nyní Polská republika) o právní pomoci a úpravě právních vztahů ve věcech občanských rodinných, pracovních a trestních č. 42/1989 Sb. upravuje v článku 15. platnost listin na území smluvních států. Říká, že listiny, které vydal nebo ověřil příslušný orgán jedné smluvní strany a které jsou opatřeny otiskem úředního razítka, podpisem oprávněné úřední osoby, se použijí na území druhé smluvní strany bez dalšího ověření. To platí i pro opisy a překlady listin, které ověřil příslušný orgán. Naopak listiny, které se na území jedné smluvní strany považují za veřejné, mají na území druhé smluvní strany důkazní moc veřejných listin.

Jako český občan v jednání s příslušnými úřady, polskými firmami či např. bankami v Polsku máme stejná práva k prokázání konkrétního úkonu jako polský obyvatel. Znamená to, že  ať už budete chtít uskutečnit jakoukoliv činnost týkající se jednání českého občana (fyzické i právnické osoby) v Polsku s úřady, obchodními subjekty či např. bankami, nenechte se zmást nejapnými požadavky a „vnitřními” předpisy a přímo se odvolejte na onu smlouvu.

Z osobních zkušeností totiž vím, že ať už např. banky či obecně polské společnosti vyžadují úřední dokumenty opatřené apostilou, je toto jednání protiprávní. Znalost této smlouvy nám tak může ušetřit nejenom peníze, ale hlavně čas.